Hon na Bismarcka (1941)

Operace zaměřená na potopení německé bitevní lodi

Po potopení britského bitevního křižníku HMS Hood v bitvě v Dánském průlivu (24. května 1941) zahájilo Britské královské námořnictvo masivní operaci, jejímž cílem bylo zničit německou bitevní loď Bismarck.

Průběh honičky (24.–27. května 1941)

1. Bitva v Dánském průlivu (24. května)

• Bismarck a těžký křižník Prinz Eugen bojují proti britským lodím HMS Hood a HMS Prince of Wales.
• Hood je zasažen a exploduje – přežijí jen tři námořníci.
• Prince of Wales je poškozen a ustupuje.
• Bismarck je však také zasažen – ztrácí palivo a má poškozenou příď. Proto se rozhodne zamířit do francouzského Brestu na opravy.

2. Útěk Bismarcka a pronásledování (24.–26. května)

• Britové mobilizují desítky lodí a letadel – Bismarck se musí dostat do přístavu v okupované Francii, ale Britové ho chtějí potopit.
• Bismarck uniká na jih, zatímco Prinz Eugen se odděluje a pokračuje dál sám.
• 25. května Britové na chvíli Bismarcka ztratí, ale zachytí jeho rádiovou komunikaci.
• 26. května letouny Fairey Swordfish z letadlové lodi HMS Ark Royal útočí torpédy – jedno torpédo zasáhne kormidlo a Bismarck ztrácí možnost řízení.

3. ReHist: Osudná noc Bismarcka – Alternativní historie bitvy 27. května 1941

Z pohledu prvního důstojníka Lodi Bismarck – Karl Hoffmann

Pohled desátníka Arthura "Old Wolf" Harrisona – Na palubě King George V

A z pohledu důstojníka na můstku – Ernst Vogel

      Voda v podpalubí byla ledová a mísila se s mastným filmem unikajícího oleje. Při každém naklonění lodi se stěny kormidlové sekce zalily dalšími litry oceánu. Bismarck byl těžce zasažen britskými torpédovými bombardéry, a co bylo horší – jedno torpédo zasáhlo přímo naše kormidlo. Loď byla ochromená a neovladatelná, pomalu se stáčela do kruhu.

Měl jsem jediný úkol – opravit kormidlo za každou cenu. Se svými muži jsme se brodili vodou, snažili se dostat k hydraulickému mechanismu. Ruce se mi třásly, ne zimou, ale napětím. Když jsem uviděl rozsah škod, měl jsem na okamžik pocit, že jsme odsouzeni k zániku. Hydraulické písty byly poškozené, ale stále držely. Pokud bychom dokázali manuálně uvolnit zaseknuté kormidlo a použít provizorní systém řízení pomocí motorů, mohli bychom získat kontrolu nad lodí.

"Potřebuju hořáky!" zakřičel jsem na jednoho z mechaniků. "Vyřízneme poškozenou část a pokusíme se ji ručně pohnout!"

Čas běžel proti nám. Loď se otřásla dalším vzdáleným výstřelem – Britové se blížili. Pak to přišlo. Skrze vodu, kouř a hluk jsem najednou cítil, jak se kormidlo pohnulo.

"Máme ho! Kormidlo reaguje!"

Těžko říct, zda to byl zázrak, nebo jen zoufalé odhodlání posádky. Rychle jsem se vyškrábal ven z podpalubí. Moje místo teď bylo na můstku – oznámit kapitánovi, že Bismarck je znovu pod kontrolou.

   Bylo to už dlouhých dvacet let, co jsem poprvé sloužil na válečné lodi. Zažil jsem Atlantik, Středomoří i noční můry první války. Ale dnes, 27. května 1941, jsem měl pocit, že se peklo znovu otevřelo. A tentokrát mě mělo stáhnout s sebou.

Stál jsem na palubě HMS King George V, naší hrdé bitevní lodi, která spolu s HMS Rodney a několika dalšími loděmi pronásledovala německý kolos – Bismarck. Všichni jsme věděli, že tahle honička musí skončit jeho zničením. Hood byl pomstěn, britská flotila získala zpět svou čest. Ale osud bývá zlomyslný parchant.

Bismarck není zvíře na porážku

Když jsme dostali zprávu, že Bismarck znovu získal kontrolu nad svým kormidlem, nevěřil jsem vlastním uším. Tohle měl být jen konečný akt – obklíčení, ostřelování a konec. Ale Němci měli jiné plány.

Viděl jsem, jak se jejich loď otáčí čelně k nám. To mě vyděsilo. Zatraceně, Bismarck byl raněný, poškozený, měl být na útěku! Ale místo toho si nás zaměřil jako tygr, který odmítá padnout.

     Zpráva pro Ernesta Wogela přišla z nenadání. Loď se může znovu pohybovat, něco se v nás zlomilo. Už jsme nebyli odsouzeni k smrti, nebyli jsme jen honěná zvěř. Teď jsme byli predátoři.

Britské lodě se k nám blížily. V jejich čele HMS Rodney a HMS King George V. Byly jsme sami, ale měli jsme silnější děla. Naše 380mm kanóny mohly prorazit jakýkoli pancíř. Museli jsme jen zasáhnout dřív, než oni nás.

"Zaměřit Rodneyho!" zazněl rozkaz.

Měl jsem ruce pevně sevřené na ovládacím panelu. Mechanismus zaměřování se s tichým vrčením srovnával na cíl. Dálkoměr ukázal vzdálenost 18 kilometrů.

"Pal!"

Dělová věž se otřásla. Rána byla ohlušující, tlaková vlna mi sevřela plíce. Granát letěl několik sekund, než se zabořil do boky Rodneyho. Obrovská exploze.

"Zásah!" ozvalo se z interkomu.

Rodney okamžitě odpověděl salvou, ale jejich střely dopadly těsně vedle nás. Bismarck stále žil a bojoval.

Další salva – tentokrát míříme na King George V. Věž "Bruno" vypálila dvě granáty. Jeden zasáhl kapitánský můstek. Britská loď začala hořet.

Hrdlo se mi stáhlo, ale nebyl čas na přemýšlení. Nabíjet, mířit, pálit. Cítil jsem, jak se nám vrací naděje.

       King George stále zrychloval a přibližoval se k Bismarcku. Ale pak z nenadání přišla první salva.

Dělové věže Bismarcka vypálily obří 380mm granáty. Pět tisíc kilogramů oceli letělo na nás.

Jeden z nich zasáhl přímo můstek HMS Rodney. Viděl jsem explozi, smrtící plameny a jak trosky lodi dopadaly do moře. Pak další rána, tentokrát kousek od mé pozice. Paluba King George V se otřásla, jak kdyby nás udeřila sama ruka Boží.

Zaklel jsem a pevněji sevřel madlo dělové baterie, kde jsem pomáhal s nabíjením 356mm kanónu. Museli jsme odpovědět!

"Nabít! Zaměřit! Pal!"

Celé tělo se mi otřáslo, když naše dělo vystřelilo. Zbraň byla tak silná, že mě tlaková vlna málem srazila na kolena. Ale Bismarck se stále hnal vpřed, neohrožený, hrdý, nelítostný.

         Když se loď začala znovu pohybovat, atmosféra na můstku se změnila. Kapitán Lindemann, který až do té chvíle jen tiše sledoval horizont, se postavil a pevně sevřel dalekohled.

" Erneste připravte se na obranný manévr!" rozkázal.

Britské lodě byly překvapené. Nečekaly, že budeme schopni opět manévrovat. Přestaly nás obkličovat a nyní se snažily upravit formaci. To byla naše šance.

"Změna kurzu na 320! Plný plyn!"

Stáli jsme na můstku a sledovali, jak se naše obrovská loď stáčí, nabírá rychlost a míří přímo proti nepříteli. Bylo to šílené, ale neměli jsme jinou možnost. Pokud bychom zůstali pasivní, Britové by nás rozstříleli na kusy.

Náhle se ozvala rána. Zasáhl nás King George V. Loď se otřásla, ale pancíř držel.

"Opětujte palbu!"

Naše děla odpověděla. Viděl jsem, jak granáty dopadají na britské lodě. Jeden zasáhl můstek d Rodneyho. Další exploze roztrhla bok lodi. Přesné údery našich děl poškodily King George V.

Pak se to stalo – Britové začali ustupovat.

Nechápal jsem to. Ještě před pár minutami jsme byli lovná zvěř, a teď se oni snažili uniknout. Ale my jsme neměli v plánu je nechat jít.

"Pokračujte v palbě!"

Jeden granát zasáhl zadní část King George V. Paluba se zřítila, britská loď se začala potápět.

Rodney byl na tom ještě hůř. Po sérii zásahů se převrátil a šel ke dnu.

Na můstku zavládlo ticho. Všichni jsme sledovali zkázu britské flotily.

"Už nejsme oběťmi," řekl tiše kapitán Lindemann.

Bismarck byl poškozen, ale vítězný. Dokázali jsme to.

Peklo v oceli

  Pak se to stalo. Rodney začal hořet.

Viděl jsem to na vlastní oči. Obrovská loď, která před chvílí vládla moři, byla roztrhaná na kusy. Bismarck rozmetal její boky, muniční sklady explodovaly a z trupu vyšlehly plameny, jakoby samotný ďábel vyšel z hlubin oceánu.

Zůstali jsme sami. King George V, poškozený, hořící, ale stále bojující.

"Zaměřte znovu!" zakřičel někdo. Srdce mi bušilo jako válečný buben.

Pak přišla další rána. Přímo na náš můstek.

Viděl jsem kapitánův obličej v záblesku ohně. Byl to jen moment, ale nikdy na něj nezapomenu. Výraz překvapení, bolesti… a pak už tam nebyl.

Lidé kolem mě křičeli, některé odhodila tlaková vlna do moře, jiní zůstali na místě… mrtví. Plameny začaly pohlcovat naši loď.

Pád vlka

S Bismarckem se už nedalo bojovat. Neměli jsme čím. Naše děla umlkla, motory zpomalily, moře kolem nás bylo poseto troskami a hořící naftou.

King George V se začal naklánět.

Neměl jsem na výběr. Otočil jsem se a skočil přes palubu. Voda byla ledová, tělo mi ztuhlo jako kámen, ale aspoň jsem ještě žil.

Plaval jsem, otáčel se, hledal loď. Viděl jsem, jak se naše hrdá bitevní loď pomalu potápí, naposledy vzdoruje osudu. A na druhé straně moře, jako král oceánů, stál Bismarck, vítězný, neporazitelný.

Zatraceně… možná jsme se spletli. Možná on byl skutečný vlk. A my jen ovce, které se mu postavily do cesty.

A pak už byla jen tma.

Epilog

Bismarck přežil bitvu a dokázal uniknout zpět do Francie. Opravy trvaly měsíce, ale německé námořnictvo nyní mělo svou nejsilnější loď zpět ve službě. Spojenci se obávali dalšího střetu s Bismarckem.

Tato bitva změnila průběh války na moři. Německá Kriegsmarine získala odvahu a začala podnikat agresivnější akce proti britské flotile.

A já, jako důstojník, který přežil tento boj, si budu navždy pamatovat noc, kdy jsme se postavili smrti a zvítězili.