SSSR a utopie volné lásky
Historická realita
Alexandra Kollontaj (1872–1952) byla významná sovětská revolucionářka, feministka a jedna z prvních žen, které se dostaly do vysokých politických funkcí v bolševické vládě. Hlásala, že tradiční manželství je formou útlaku žen a že v komunistické společnosti by měla být láska i sexualita osvobozeny od ekonomických a sociálních závazků. Podporovala myšlenku, že sex by měl být tak přirozený jako napít se vody, čímž chtěla odstranit společenské stigma a ekonomickou závislost žen na mužích.
V Sovětském svazu krátce po revoluci proběhly experimenty s těmito myšlenkami – usnadnění rozvodů, pokusy o kolektivní výchovu dětí a oslabení tradiční rodiny. Nicméně ve 30. letech, pod Stalinovou vládou, se režim vrátil ke konzervativnějším hodnotám, rodina byla opět posílena jako základní jednotka společnosti a Kollontajiny myšlenky byly potlačeny.
Alternativní dějiny: Vítězství Kollontajiny revoluce
Představme si, že se Kollontajina vize volné lásky nestala jen experimentem, ale základem nové světové společnosti.
Po Leninově smrti roku 1924 se k moci dostává frakce revolucionářů podporujících Kollontajinu koncepci. Stalin je odsunut na vedlejší kolej a Sovětský svaz pokračuje v experimentu se zrušením tradiční rodiny. Manželství je úplně zrušeno, děti jsou vychovávány v kolektivních školách, kde je jim od dětství vštěpována myšlenka, že láska je svobodná, že žádný člověk nevlastní jiného a že sexualita je čistě přirozená potřeba, bez studu či morálních omezení.
Do třicátých let se tato ideologie šíří i mimo Sovětský svaz. Vlivem socialistických hnutí se v mnoha zemích Evropy přijímají podobné reformy. V roce 1935 Francie a Německo podepisují "Chartu nové společnosti", která zavádí povinnou kolektivní výchovu dětí a ruší instituce manželství i rodiny. Ve školách jsou zavedeny hodiny "etické sexuality", kde se děti učí, že každý má právo na lásku, ale nikdo nemá právo si lásku vynucovat.
V Americe je situace jiná – konzervativní hnutí bojují proti "rudé dekadenci" a společnost se štěpí na tradiční rodiny a komuny volné lásky. Spor mezi těmito frakcemi nakonec vede ke kulturní studené válce.
Dopady na společnost
Do 50. let už ve většině světa neexistují tradiční rodiny. Lidé žijí ve velkých kolektivních domech, kde každý patří všem. Děti neznají své biologické rodiče a vyrůstají ve školách pod vedením vychovatelů. Průměrná délka vztahu mezi dospělými je jen několik měsíců a žádné páry nejsou trvalé. Tlak na reprodukci je snížen, jelikož porodnost je regulována státem a umělé metody početí jsou běžné.
Technologický pokrok však pokračuje – s menším důrazem na rodinu a více na komunitu se lidstvo rychle industrializuje a osidluje vesmír. V roce 1968 vzniká první město na Měsíci jako symbol nové společnosti, kde nikdo nepatří nikomu a láska je skutečně svobodná.
Přesto se objevují i problémy. Někteří lidé pociťují hlubokou samotu v systému, kde neexistují pevné vztahy. Ve 70. letech se formuje hnutí "Hledači hlubokých pout", které se snaží obnovit tradiční vztahy. Stát se však těmto tendencím brání, protože je považuje za krok zpět k buržoaznímu individualismu.
V roce 1999 dochází ke zlomu – výzkumy ukazují, že i přes technologický pokrok se u lidí zvyšuje deprese a pocit odcizení. Nové teorie tvrdí, že hluboká citová vazba není jen produktem kapitalismu, ale biologickou potřebou. To vede k revoluci 21. století, kdy se začínají obnovovat malé rodinné jednotky, tentokrát však na nových principech, bez majetkových vztahů a sociální dominance.
Závěr
Pokud by Kollontajina myšlenka dominovala, svět by se vydal směrem k utopické komunitě volné lásky, která by sice odstranila tradiční útlak, ale mohla by vést k novému druhu sociálního odcizení. A možná by lidstvo nakonec muselo znovu objevit hodnotu hlubších mezilidských pout, i když v jiné podobě, než jakou známe dnes.