Vinlandia
Příběh o přátelství, které změnilo dějiny
Moje drahé děti, posaďte se blíž. Cítím, jak se mé dny krátí, a než odejdu tam, odkud není návratu, chci vám povědět příběh našich předků. Příběh, který nesmí být zapomenut.
Vikingové připlouvají
Bylo to dávno, v časech, kdy se naši předkové poprvé vylodili na skalnatých březích nového světa. Bylo jaro, led v mořích povoloval a vlny opět přijímaly lodě na své hřbety. V oněch dobách, kdy Slunce plulo nízko nad obzorem a vzduch byl prosycen solí a pryskyřicí, dorazili Vikingové k ostrovu, který dnes známe jako Newfoundland. Stateční muži a ženy, nesoucí odkaz severských bohů, založili osadu, které dnes říkáme L'Anse aux Meadows. Země byla nezkrotná, bouře se proháněly nad pobřežím a temné lesy ukrývaly tajemství. Ale oni se nevzdali.
Mezi těmi, kdo se odvážili překročit oceán, byla i mladá dívka jménem Astrid. Její srdce bylo plné zvědavosti a touhy poznávat. Jednoho dne, když se sama vydala hluboko do lesů, osamocená mezi šustícími listy a šeptajícími stromy, narazila na jinou dívku – domorodou dívku kmene Dorsetů, která se jmenovala Nuna. Byly to dvě dívky z různých světů, dvě duše, které si byly souzeny. Nejprve si jen vyměňovaly pohledy, obezřetné, ale plné zvědavosti. Ale postupem času se jejich strach rozplynul jako ranní mlha nad mořem a mezi nimi vzklíčilo přátelství pevnější než kořeny starých dubů.
Zima a Dorsetové
Pak přišla zima. Krutá a nelítostná. Chlad pronikal do kostí a dny se proměnily v boj o přežití. Mnozí z Vikingů onemocněli, jejich těla slábla, dech se zkracoval a naděje se ztrácela v mrazivém větru. Léků, které přivezli ze staré vlasti, ubývalo a smrt se plížila mezi chatrčemi jako hladová vlčice. Ale Astrid věděla, že Nuna má odpovědi. Se slzami v očích se vypravila za svou přítelkyní a prosila ji o pomoc.
Dorsetové znali tajemství této země. Věděli, která kůra stromů léčí, které byliny navracejí sílu, a jak z lesních plodů připravit léčivé nápoje. Nuna a její lid přišli do osady Vikingů a naučili je všemu, co věděli. Díky této pomoci se osadníkům podařilo přežít a na jaře byli silnější než kdy dřív. Z vděčnosti mezi nimi vzniklo přátelství, které se proměnilo v něco většího – v jednotu.
Vikingové se postupně začlenili mezi Dorsetové. Přinesli s sebou nejen znalosti mořeplavby, ale i umění kovářství a stavby lodí. Společně rostli, šířili se a nakonec ovládli celý kontinent. A pak, když první evropští dobyvatelé dorazili na pobřeží, nečekali zde roztroušené kmeny, ale jednotný, silný národ – náš národ, Vinlandia.
Konquistadoři přicházejí
Evropané, zaslepení touhou po zlatě a nových územích, připluli s železem, střelným prachem a chtěli si podmanit tuto půdu. Ale nečekali, že narazí na lid, který se nezalekne. Vikingové v nás žili, kolovala v nás jejich krev, jejich hněv, jejich neústupnost. Naučili nás boji, zatímco naši domorodí předkové nám dali hluboké spojení s krajinou. Když přišli, my už byli připraveni.
První střety byly kruté. Naši válečníci využívali znalostí mořeplavby k rychlým útokům na nepřátelské lodě, zatímco lovci a stopaři vedli odboje v hustých lesích, kde žádný cizinec neznal cestu. Evropa nebyla připravena na takovou vytrvalost. Měsíce se měnily v roky a jejich armády slábly. Každá vyhraná bitva nás posilovala a je oslabovala. Nakonec, když z jejich kdysi silné flotily zbylo jen pár lodí a jejich vojáci umírali hladem a nemocemi, byli nuceni uzavřít mír.
Mírová smlouva mezi Vinlandií a evropskými králi byla podepsána v roce 1543. Bylo dohodnuto, že Evropané se vzdají nároků na naši zem a výměnou za to budou mít právo obchodovat. A tak jsme zůstali svobodní, nezlomení, hrdí.
A tak jsme se my, děti dvou světů, udrželi na této zemi. Ne jako poddaní cizí koruny, ale jako pánové svého osudu. A teď, moji milí, až se vás někdo zeptá, kdo jste, řekněte jim: "Jsme děti Vinlandie, národa, který se zrodil z přátelství a síly dvou velkých lidů. A žádná síla na světě nás nikdy nepokoří."
